01.05.2020

První zdokumentované informace o sběratelství nacházíme již v archeologických publikacích[1]. Lidé hromadili rozdílné typy mušlí, čímž vytvořili jednu z prvních dochovaných sbírek v historii lidstva. V Babylónii byly vyhledávaným předmětem sběratelství klínové tabulky, v Egyptě se pozornost sběratelů upínala k papyrovým svitkům[2].

Ve středověku mělo hlavní vliv na sběratelství nově vzniklé náboženství - křesťanství, které určilo jeho směr na dalších 1 000 let. Charakteristickým znakem sběratelů této doby je orientace na předměty s náboženskou tématikou. Jednalo se o středověké pokladové sbírky tzv. thesaury[3]. Tento pojem vznikl v antickém Řecku. Šlo o votivní dary u významných míst (věštírny, chrámy). I když ve středověku antické sběratelství zaniklo, tato forma přetrvala ještě za doby Byzantské říše a položila základ pro středověké pokladové a chrámové sbírky. Stěžejním artefaktem byly relikviáře (schránky s ostatky světců). Dále se v nich nacházely liturgické předměty (kalichy, kříže, konvice na víno atd.), liturgické oděvy, knihy, medaile, mince, obrazy a sochy s náboženskou tématikou, zbraně a kuriozity. Mezi kuriozitami byly přírodniny s magickým či mytickým charakterem např. části těl exotických zvířat. Oblíbený byl i bezoárový kámen, o němž se věřilo, že působí proti jedům[4]. Středověké sbírky se dělí dle typu sběratele na církevní a světské. Nejvýznamnější české církevní sbírky jsou např.: pokladnice arcibiskupství v Olomouci, Kroměříži a Brně, pokladnice kostela sv. Havla v Praze, pokladnice Benediktinů v Rajhradě a na Břevnově. Prvenství mezi sbírkami si drží Svatovítský poklad, který je jednou z největších sbírek v celé Evropě. Vytváření světských sbírek bylo dominantou královských rodů. Mezi významné sběratele patřili např.: Přemysl Otakar II., Karel IV[5]. Od pozdního středověku se tato výsada rozšířila i mezi šlechtu. Účelem sbírky bylo reprezentovat svého majitele. Byly dokladem jeho vzdělanosti, moci a postavení.

S příchodem renesance se mění i povaha sběratelství. 15. století bylo dobou vynálezu knihtisku, zámořských objevů a křížových výprav. To vše přinášelo do společnosti nové myšlenky, nový způsob života. Začínáme mluvit o tzv. manýristickém sběratelství[6], které je charakteristické pro období konce 15. století do počátku 17. století. Pokladnice nahradily Kabinety a Kunstkomory umění a kuriozit. Postupně mizí zájem o církevní tématiku. Sběratelé se začínají orientovat na umělecké předměty, vědecké předměty a přírodní unikáty, které vyjadřují znalosti majitele a jeho vztah k světu. Charakteristický je světský rys. Předměty v Kunstkomorách měly ukazovat encyklopedický obraz světa, být jeho zmenšeninou, mikrokosmem. Sběratelství bylo společensky uznávanou aktivitou, která sloužila k podpoře vzdělávání. Zároveň měla ekonomický charakter. Její rozprodání mohlo být zdrojem dodatečných příjmů[7]. Na formování sbírek měly vliv i cesty mladých šlechticů (tzv. kavalírské cesty) po dvorech evropských šlechticů. Diplomatické styky a nově nabyté zkušenosti využili po návratu k formování vlastních sbírek.

Na území naší republiky je přechod k manýristickému sběratelství spojován se sbírkou Rožumberků[8], jež byla z původní pokladové sbírky přebudována na kabinetní. Tato sbírka vznikla ve 14. století a obsahovala ostatky svatých, liturgické předměty, knihy atd. Při jejím rozšíření na renesanční kabinet byli Rožumberkům nápomocni Jacob Strada a Bartholomeus Spranger. K původní sbírce přibyl kabinet hudebnin, múzických knih a hudebních nástrojů. Tyto předměty byly využívány Rožumberskou kapelou. Dále zde nalezneme matematicko-fyzikální kolekci (astronomické předměty, mapy, glóby) a knihovnu s 11 000 svazky knih a rukopisů. Šlo o jednu z největších šlechtických knihoven.

V tomto období vznikla i jedna z prvních muzeologických odborných prací. Jejím autorem byl Samuel van Quicchelberg (1529-1567)[9], který byl lékařem a správcem uměleckých sbírek bavorského vévody Albrechta V. Jeho dílo Inscriptiones vel tituly teatri amplissimi vyšlo v roce 1565. Popisuje ideální model uměleckých komor, které mají být divadlem světa, jeho zmenšeným modelem tzv. Theatrum mundi. Quicchelber rozlišuje pět základních kategorií sběratelských předmětů: Artificialia (starožitnosti), Mirabilia a mystica (mystické), Scientifica (vědecké), Exotica (exotické), Naturalia (přírodní).

Díky panovnickému rodu Habsburků vznikla na našem území další rozsáhlá sbírka[10]. Její základ leží již na počátku středověku. Svého hlavního významu však nabyla až za Rudolfa II. V té době měla podobu Kunstkomory rarit a kuriozit. Rudolf II. se o sběratelství začal zajímat na dvoře svého strýce Filipa II., odkud si přivezl své první obrazy, etnografické předměty a sošky, které spolu s dědictvím po otci císaři Maxmiliánu II. položily základ pro jeho slavnou sbírku. Její členění vycházelo z teorie Samuela van Quicchelberga. Spravoval ji Jacob Strada a následně jeho syn. Sbírka obsahovala obrazárnu (3 000 obrazů velkých mistrů), sbírku sochařství a kunstkomoru (čítala 2 814 předmětů např.: horniny, zkameněliny, vycpaná zvířata, zlatnické výrobky, hudební nástroje, mince, medaile, matematické přístroje, dvouhlavé tele, meteority, mumie, Codex Gigas atd.). O sbírkových předmětech se nám dochovaly detailní záznamy z dobového inventáře[11]. Před druhou světovou válkou byla hodnota této sbírky odhadnuta na 1 000 000 000 Kč. Smrtí Rudolfa II. končí i etapa manýristického sběratelství. Jeho sbírka byla postupně odvážena z Prahy. Největší část byla ukradena na příkaz královny Kristiny I. švédskými vojsky v roce 1648. Její osud završil veřejný prodej za císaře Josefa II.

Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 se začínají na našem území rozšiřovat šlechtické sbírky, které jsou typické pro období baroka. Začínáme mluvit o aristokratickém sběratelství[12]. Jejich obsahem jsou převážně kresby, grafiky, obrazy, sochy, antické předměty, sklo a porcelán. Smyslem sbírek již není snaha o zachycení světa, ale touha vyrovnat se panovníkovi. Sbírky reprezentují bohatství a moc, poukazují na sociální a politický status. I tyto sbírky jsou neodmyslitelně spjaty s kavalírskými cestami mladých šlechticů za vzděláním. Od aristokrata této doby se očekávalo, že bude znalcem umění a mecenášem. Pro tento typ sběratele je používán název ars pictoriae amator. V tomto období rozlišujeme dva typy sbírek: reprezentativní sbírky a sbírky znalecké. Znalecké sbírky patřily šlechticům, kteří dokázali rozlišit kvalitní a podřadná díla. Charakteristické pro ně bylo systematické uspořádání. Patřily většinou šlechtě v diplomatických, vojenských nebo státních službách, např. rodu Černínů, Polyxeně z Lobkoic, J.H. Nosticovi. Pro vznik reprezentativních sbírek bylo typické, že jejich účelem bylo reprezentovat svého majitele, který si ji pořídil kvůli společenské prestiži nikoliv z lásky k umění. Běžným rysem bylo nakupování kopií. Šlechtici často zaměstnávali plagiátory, kteří jim vyráběli na zakázku obrazy, sochy a plastiky, např. Jan Adolf I. ze Schwarzenberku si dal okopírovat sbírku arcivévody Leopolda I.Viléma Habsburského[13].

S nástupem moderní doby (osvícenství, romantismus, nacionalismus) začíná i střední vrstva obyvatel a studenti toužit po poznání. Jejich finanční poměry však nedovolují vlastnit drahé sbírky. Ačkoliv někteří šlechtici umožnili jednou za rok prohlídku svých sbírek, neměli zájemci možnost cennosti studovat. Vznikají učené společnosti a kluby, které se zabývají mimo jiné i nacionalistickými a národními otázkami. Jejich činnost položila na přelomu 18. a 19. století základ pro vznik prvních muzejních institucí. Osvícenské myšlenky pronikaly do Rakousko-Uherské monarchie především z Francie. První muzejní instituce, které umožnily odborné vzdělávání v naší republice, patřily církevním řádům[14]. Patří mezi ně např. Klementinum (založeno 1711) a premonstrátský Strahovský klášter (knihovna, kabinet kuriozit, obrazárna). Jejich kořeny jsou ve středověkých thesaurech. Staly se příkladem pro kabinety umění a veřejná školní muzea, která vznikala díky snaze gymnasijních profesorů po rozšíření výukového materiálu. Do této doby se datuje např. vznik Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění (základ pozdější Národní galerie)[15]. Za nejstarší české muzeum je považováno Šeršnikovo muzeum v Těšíně[16], nyní známé jako Muzeum Těšínského Slezska, které bylo založeno r. 1802 jako gymnasijní muzeum. Před rokem 1814 vzniklo v Opavě dnes známé Slezské zemské muzeum, následovalo založení Františkova muzea v Brně roku 1816 a Vlasteneckého muzea v Praze roku 1818. Termín muzeum pochází z helenistického Řecka. Slovo museion znamená chrám múz. Ve starověku označoval prostor pro shromažďování cenných předmětů a učené debaty, což bylo cílem i nově vznikajících institucí.

Do období mezi lety 1800 a 1850 datujeme i vznik hudebního muzejnictví. Památky hudební kultury začalo shromažďovat od roku 1818 Vlastenecké muzeum (nynější Národní muzeum), které však nemělo žádný systematický program. Sbírka byla tvořena převážně dary[17]. V roce 1946 vzniklo pod názvem České muzeum hudby samostatné hudební oddělení Národního muzea, které vlastní nejvýznamnější sbírku hudebních nástrojů na území naší republiky. V jeho depozitáři je 3 000 hudebních nástrojů všech skupin. Podstatný nárůst sbírka zaznamenala po 2. světové válce, kdy ji obohatily nástroje zabavené na základě Benešových dekretů. Zároveň sem mířily nástroje z rušených klášterů. Ve sbírce nalezneme i špičkové strunné nástroje např. housle z dílny G. Garneriho del Gesú a Stradivariho.

Od 19. století se začínají sbírat i spotřební předměty[18]. Sběratelství se stalo dostupné pro každého. Oblibu si získalo např. sbírání poštovních známek (filatelie), sběr autogramů, etiket, obalů či pohlednic.

autor: Bc. Ilona Drobíková, DiS - výňatek z bakalářské práce

Poznámky pod čarou:

[1] KNÁPEK, Zdeněk. Rukověť starožitníka a sběratele. Olomouc: Rubico, 1999. Knížka pro každého (Rubico). s.308.

[2] TŘEŠTÍK, Michael. Umění sbírat umění. 2. vyd. Praha: Gasset, 2013. Modrý Mauricius. S.21

[3] ZAPLETAL, Miloš et al. Dějiny českého muzejnictví: Opava 2018: Slezská univerzita, s.10.

[4] HOLMAN, Pavel. Dějiny sběratelství a muzejnictví (History of collections and museums). In Úvod do muzejní praxe. 1st ed. Praha: Asociace muzeí a galerií České republiky, 2011. s. 57-66.

[5]HOLMAN, Pavel. Dějiny sběratelství a muzejnictví (History of collections and museums). In Úvod do muzejní praxe. 1st ed. Praha: Asociace muzeí a galerií České republiky, 2011. s. 31.

[6] ZAPLETAL, Miloš et al. Dějiny českého muzejnictví: Opava 2018: Slezská univerzita, s.15.

[7] OLŠOVSKÝ, Jaromír., Muzea v České republice, Galerie a muzea umění, Vademecum muzeologie, Opava 2012, s. 36-38.

[8] ZAPLETAL, Miloš et al. Dějiny českého muzejnictví: Opava 2018: Slezská univerzita, s.16.

[9] ZAPLETAL, Miloš et al. Dějiny českého muzejnictví: Opava 2018: Slezská univerzita, s.18.

[10] OLŠOVSKÝ, Jaromír., Muzea v České republice, Galerie a muzea umění, Vademecum muzeologie, Opava 2012, s. 36-38.

[11] OLŠOVSKÝ, Jaromír., Muzea v České republice, Galerie a muzea umění, Vademecum muzeologie, Opava 2012, s. 38-40.

[12] OLŠOVSKÝ, Jaromír., Muzea v České republice, Galerie a muzea umění, Vademecum muzeologie, Opava 2012, s. 40.

[13] Holman Pavel, Dějiny sběratelství a muzejnictví, In: Úvod do muzejní praxe, Praha 2010, s. 54.

[14] ZAPLETAL, Miloš et al. Dějiny českého muzejnictví: Opava 2018: Slezská univerzita, s. 32.

[15] Holman Pavel, Dějiny sběratelství a muzejnictví, In: Úvod do muzejní praxe, Praha 2010, s. 57.

[16] ZAPLETAL, Miloš et al. Dějiny českého muzejnictví: Opava 2018: Slezská univerzita, s. 32.

[17] Vojtěšková Jana, České muzeum hudby: 200 let po založení Národního muzea. Harmonie 2018, č. 1, s. 43.

[18] KNÁPEK, Zdeněk. Rukověť starožitníka a sběratele. Olomouc: Rubico, 1999. Knížka pro každého (Rubico). s. 308.