Motiv Rembrandtova autoportrétu v proměnách času
Úvod
Tato práce se zabývá Rembrandtovými autoportréty. Sleduje jejich vývoj v čase, odpovídá na to, jak se proměňuje technika jejich zpracování, pohled na detaily i jiné kvality během života samotného autora. Zároveň definuje jejich místo mezi ostatními Rembrandtovými díly. Nedílnou součástí práce je i pohled kritiků na význam autoportrétů a jejich hodnocení kvality díla. Zajímavý je odkaz Rembrandta současné generaci, proto je práce věnována i současnému malíři Janu Mertovi, který nabývá stále většího významu mezi českými umělci. Právě inspirace Rembrandtem jej vedla k vytvoření díla Autoportrét podle Rembrandta, který je důležitým mezníkem pro srovnání tvorby obou autorů. Oba malují totéž, avšak jiným způsobem. Cílem práce je definovat charakteristické znaky Rembrandtova autoportrétu včetně jeho působení na diváka a srovnat je s Mertovým obrazem, který je niternou reakcí na Rembrandtův autoportrét.
Vzhledem k rostoucímu zájmu o Rembrandtovo dílo narostl i počet publikací zabývajících se jeho tvorbou. Odborná literatura je k dispozici jak v jazyce českém, tak anglickém, německém, francouzském či ruském. Zdaleka ne všechny zdroje jsou však relevantní pro hlubší studium Rembrandtova díla, jelikož mnohé mají popularizační formu, která není dostatečně odborná a detailní. Velký vliv na kvalitu informací má též období, ve kterém spisy vznikaly. V dílech můžeme pozorovat snahy přizpůsobovat Rembrandtův obraz dobové ideologii. Rozchází se též základní informace o tom, z jaké byl rodiny (chudé či měšťanské), dosaženém vzdělání (některé zdroje mu upírají studium na Univerzitě) či počtu sourozenců (můžeme se dozvědět, že byl jedináček, měl 7 sourozenců či 9). Hodnocení kvality malířových obrazů se liší u každého autora, ačkoliv se shodují na jejich jedinečnosti. Informace o životě a tvorbě Jana Merty jsou dostupné především v článcích z časopisů a recenzí publikovaných na internetu. K dostání jsou též katalogy z výstav, avšak rozsáhlé monografie v mnoha jazycích zatím chybí. Ke studijním účelům nalézáme jednotlivé střípky z různých zdrojů.
1. Rembrandt
1.1. Rembrandtova tvorba
Rembrandt přerušil svá studia na Leydenské univerzitě, aby mohl začít studovat u Jakoba van Swanenburga, leydenského malíře, který žil dlouhou dobu v Itálii a ve svém díle vycházel z římské školy Federica Zuccariho. Druhým učitelem, který předal Rembrandtovi své zkušenosti, byl Pieter Lastman. Ten byl považován za nejlepšího historického malíře Amsterodamu. Zaměřoval se nejen na skutečná historická témata, ale i na scény z Bible a mytologické náměty, jak bylo v té době obvyklé. Pro Lastmana znamenalo italské umění estetický ideál. Zařadil se mezi nizozemské romanisty. Ve svých dílech zaujal velkolepostí, barevnou zářivostí benátské renesance či novým využitím temnosvitu. V dnešní době je považován za prerembrandtistu. [1]
Ve svých prvních dílech Rembrandt vychází z tvorby svého učitele, využívá jeho náměty, barevnost, avšak záhy můžeme pozorovat, jak jeho talent dodává jeho dílu jedinečnosti, která v malbách jeho mistra nebyla. Rád přidává do díla nové prvky, hraje si s detaily a využívá veškeré prostředky k tomu, aby dosáhl maximální dramatičnosti a působivosti díla. Obrazy tak nabývají psychologické hloubky, gesta i mimika autenticky působí na každého diváka, což můžeme velmi dobře sledovat i v jeho autoportrétech.[2] Největší slávu mu vynesly např. obrazy: Anatomie prof. Tulpa, Noční hlídka, Svatá rodina, Zuzana v lázni a dvěma starci, Bathseba ....
1.2. Autoportréty - charakteristické znaky, oblíbené prvky, technika, odkaz jiným umělcům
Rembrandt ve svém životě vytvořil přes 90 autoportrétů. Díky tomu si můžeme udělat i v dnešní době jasnou představu o tom, jak vypadal. Přibližně se jeho dílo v této oblasti dá rozdělit na 50 maleb, 32 leptů, 7 kreseb. Většina z nich vychází ze stejného úhlu pohledu. Můžeme na nich vidět jeho hlavu a ramena mírně natočená dopředu.[3] Nabízí se otázka: "Proč nalézal Rembrandt tak velké zalíbení ve svých autoportrétech?" Příčin je více. Nebylo to tím, že by se bezmezně miloval, jak by si to mohl nezasvěcený člověk interpretovat, ale tím, že jeho obličej byl snadným a dostupným objektem pozorování, který měl kdykoliv k dispozici. Mohl snadno zachycovat jeho proměny i nejrůznější výrazy, kterým dodával niterný prožitek jejich charakter. Toto je také důvod, proč nalézáme mnoho nejrůznějších variant jeho autoportrétů. Ke zdůraznění prožitku rád využíval rozdílné osvětlení.[4] Již na prvních autoportrétech je zřejmé, že byl dramatickou osobností. Můžeme pozorovat jeho postoj zvídavého dobyvatele, zápasníka i snílka. Rád využil techniky temnosvitu, aby umocnil dojem malby a zvýraznil tím své rozcuchané kudrnaté vlasy a tázavý pohled mladíka, působícího dojmem hromotluka. Časté změny účesů, tvarování vousů nám ukazují jeho hledání.
Tvorba autoportrétu je považována mezi umělci mezi nejtěžší možná vyjádření umělce, což bylo také důvodem nekonečné výzvy ke zlepšení a překonání sebe sama. Některé zdroje však uvádí, že po smrti své první manželky Saskie van Uylengurgh byl důležitou motivací nedostatek finančních prostředků. Rembrandtovy podobizny nejsou pouhým zachycením sebe sama v běhu života. Jsou důkazem bohaté škály prostředků, kterými dokázal zachytit hluboká pohnutí své duše. Obzvláště ve svých pozdějších dílech nutí pozorovatele k aktivní účasti. Ke konečné působivosti obrazů se propracovával hledáním, měněním, přemalbami a věčnou autokritikou. Penimenti v Rembrandtově tvorbě jsou projevem jeho vnitřní svobody a neustálé snahy přesahovat vlastní hranice.[5] Pro Rembrandtovy obrazy je charakteristické, že vývoj, kterým při své tvorbě prochází, není cesta od nehotového k dokonalému, od načrtnutého k přesnému. Není to ani cesta opačná. Během života umělce dochází k hlubokému posunu, který zcela proměňuje vše, co je v obraze obsaženo. Tím se mění i naše vnímání jeho díla a chápání jeho poselství. Symboly ukryté v obrazu, prostorový rozměr, světlo i dokonale zachycená pomíjivost okamžiku zcela přetváří viděnou realitu a utváří tak autentický prožitek pozorovatele. [6] Nad sérií Rembrandtových vlastních podobizen žasneme ještě dnes jako nad jedním z nejpronikavějších zachycení sebe sama ve světě malířství.
Autoportrét, který byl zdrojem inspirace pro dílo současného českého umělce Jana Merty, byl vytvořen kolem roku 1668. Jde o olej na plátně o rozměrech 82,5cm x 65cm. Nyní se nachází v majetku Wallraf-Richartz Musea. Rembrandt se na nás z něj dívá s mírně rozevřenou pusou v lehkém úsměvu, oči si nás zvídavě prohlíží a na čele mu sedí světlá čapka. Je malován mírně z profilu. Většina obrazu je temná. O to více na diváka působí výraz obličeje a plášť. Tvář působí velice plasticky díky nanášeným vrstvám malby. Vidíme propadlou tvář i vrásky na čele způsobené zvednutým obočím.
1.3. Rembrandt očima kritiků
Rembrandt se svými díly zapsal mezi nejvýznamnější evropské umělce. Jeho jméno se stalo pojmem, který značí jedinečnost a kvalitu. V povědomí současné generace však přetrvává fiktivní obraz o jeho životě, který neodpovídá realitě jeho života. Zažité tvrzení, že Rembrandt zemřel v bídě a zapomnění, není pravdivé. O Rembrandtovi se psalo již za jeho života i po smrti. Kritici oceňovali jeho talent, barevné a světelné podání. Stoupenci klasicistní akademické estetiky mu však vyčítali, že nedbá norem dokonalostí antiky a porušuje závazná umělecká pravidla. Kritika malby byla zdůvodňována jeho nízkým sociálním původem a špatným charakterem. Tuto myšlenku se smyšlenými historkami začal šířit Arnodl Houbraken ve své knize z roku 1718. [7] Naopak ocenění nalezl například u Rogera de Piles: "V autoportrétech, které vyryl, je vidět, že každý dotek jehly, stejně jako každý dotek štětce v jeho obrazech dává partiím tváře charakter životnosti a pravdivosti, jež působí, že se obdivujeme jeho géniu."[8] Významným kritikem své doby byl také Joachim von Sandrart, který napsal: "Rembrandt dosáhl jedinečných výsledků díky své velké pracovitosti a nesmírnému talentu. Tvrdil, že je důležité nechat se vést pouze přírodou a nedbat na žádné jiné zákony. Rembrandtovi šlo především o to, aby dosáhl celkového efektu, proto příliš nedbal na základní pravidla perspektivy. Byl nesmírně šikovný a dokázal nejenom pečlivě znázornit prostotu modelu , ale dal mu také i přirozenou sílu a mocný vzlet" [9]
2. Autoportrét podle Rembrandta - dílo současného umělce Jana Merty
2.1. Jan Merta jeho život a dílo
Jan Merta je uznávaným současným českým autorem, který se ve svém díle odvrací od toho, aby kopíroval vnější realitu. Důraz klade na prezentování své niterné výpovědi. Využívá k tomu řeč symbolů, barev, prostoru. Stejně jako Rembrandt již od dětství rád a krásně maloval. Jeho prvním učitelem byl otec, který sám rád maloval, nikdy však na profesionální úrovni. Zásadním proto bylo pro Jana Mertu setkání s ústeckým malířem a pedagogem Janem Danielem Smetanou, se kterým vkročil do světa moderního umění. Později vystudoval na Střední odborné škole výtvarné Václava Hollara. Pro svůj špatný kádrový profil se na Akademii výtvarných umění dostal až v roce 1981. Velký vliv na něj měla generace spolužáků, kteří vyznávali umění mimo oficiálně podporované proudy a oficiální svazy.
Charakteristickými znaky Mertovy tvorby jsou jeho osobitý individuální projev a hloubka, kterou v sobě skrývají, jež se prolíná jako živoucí poselství jednotlivými obrazy, vzájemně je spojuje a utváří z nich linii nesoucí niterné poselství autora o všem prožitém, uchopeném, tajemném i mystickém zároveň. Můžeme v nich cítit stopy jeho myšlenek, pocitů, tajemství i pochybností. Ve svých obrazech zachycuje střípky svého života, setkání s lidmi, zážitky, poselství. Ve své tvorbě se pohybuje ve dvou krajních polohách. První z nich je téměř abstraktní malba, která nás vtahuje k hlubokému prožití bytí, přítomnosti, minulosti i tajemna. Druhou tváří je vyjádření drsné reality všedního života, chudoby, bídy a utrpení na obrazech s chatrčemi v chudinských čtvrtích. Autenticita je zde umocňována barevným provedením. Jan Merta je malířem malých i velkých formátů. Důležitá je pro něj svoboda vyjádření. Dává publiku prostor, aby našlo vzkaz ukrytý v obrazech, zároveň se snaží věrně zachytit svůj příběh. Ve druhé polovině osmdesátých let využíval ke sdělení svých poselství předměty, které zachovávají obsah: schránky, poháry, košíky jako symboly toho, co dokážou pojmout. Důležitou částí tvorby byl i cyklus o historických a kulturních znacích jednotlivých částí oděvů. Následovalo období interakce světla s nejrůznějšími předměty.
zdroj: https://sophisticagallery.cz/encyklopedie/merta-jan
2.2. Autoportrét podle Rembrandta
Jan Merta se ve svých dílech rád vracel k zážitkům z dětství. Takto vznikl i obraz "Autoportrét podle Rembrandta". Když jednou vystavoval v Liberci, vzpomněl si na knihu s barokními malíři, kterou si jako dítě listoval, a sugestivní pohled Rembrandta na jeho autoportrétu jej vedl z dodnes záhadných důvodů k tomu, že vzal do ruky hřebík a vyškrábal mu oči. Dodnes mu jeho reakce připadá záhadná a nepochopitelná, proto měl intenzivní potřebu vyjádřit ji prostřednictvím obrazu. Jedním ze sdělení autora je i to, že v nás a malých dětech není jen to dobré, ale i malé děti někdy trhají broučkům nožičky[10] . Pro ztvárnění použil techniku akryl na plátně o rozměru 273cm x 210cm. Vznikl v letech 2009-2010. Obraz byl premiérově vystaven v pražském Topičově salónu. Jan Merta zachytil věrně Rembrandtovu postavu včetně oděvu i čapky na hlavě. Držení těla přesně odpovídá dobovému autoportrétu. Přesto však je v jeho malbě cítit jeho abstraktní forma vyjádření, kterou pojal pozadí obrazu. Chybí též detailní propracování šatu a všech charakterových rysů tváře, kterými jim Rembrandt dodal hloubku stáří, vrásčitosti a výrazu. Posun v čase je zřetelný v moderním pojetí, které však se stejnou autenticitou zachycuje sdělení autora.
Mertův prožitek agrese můžeme vnímat i v červeném pozadí, kde ji mísí s oranžovou s nádechem šedi. Jako by vše bylo místy v lehkém oparu, ze kterého Rembrandt vystupuje. Přišel však již o svůj pronikavý pohled, který na nás koukal vědoucíma očima. O to víc na nás působí bílé skvrny - řezné rány v místech očí. Prázdnota, která fascinuje a okamžitě přitáhne pozornost pozorovatele. Prázdné místo vypovídá příběh svým mlčením... Merta tak dosahuje autenticity sdělení prožitku svého vnitřního dítěte. "Ne, už nechci, aby ses na mě tak díval...." můžeme cítit z jeho sdělení. Ústa pootevřená jako by se právě chystala něco vyslovit a my stěží můžeme uhádnout, co by to mělo být. Mírný předklon postavy jako by symbolizoval tíhu stáří a zelené šmouhy za ním, kolik si toho v životě naložil... Pak už dál každý ve své fantazii může spřádat svůj příběh Rembrandta a nořit se do svého nitra. Abstraktní forma obrazu dává velký prostor pro fantazii a hledání vlastního příběhu diváka, který tak autenticky dotváří dílo dle svého úhlu pohledu.
2.3. Mertovo dílo očima kritiků
V kontextu českého umění můžeme říci, že se tvorba Jana Merty vyznačuje především kvalitou malířského rukopisu a přesvědčivostí jeho děl, která jsou velmi autentická a minimalizující. Často se pohybuje na hraně abstrakce, většinou využívá jen dvě barvy, což činí jeho díla nenápadná a originální. Při studiu hodnocení Mertových děl očima kritiků zjišťujeme, že jsou nahlížena především z ikonografického hlediska. Důležité jsou vazby mezi jednotlivými náměty navzájem a snaha nacházet v nich jejich "platnost" ve filosofické či sociální reflexi doby. [11] Zásadní sdělení nacházíme za jednotlivými obrazy. [12]
Prof. JUDr. Jiří Přibáň, Dr.Sc. reagoval na zveřejnění Mertova autoportrétu těmito slovy: " Rembrandt tady není konkrétní osobou, ale zastupuje výtvarné umění v jeho civilizované i divoké podobě, proti které se obrací výron strachu, obdivu, fascinace i agrese, jaký nakonec může zvládnout zase jen umělecký projev a forma. Obrazům lze vyškrábat oči, a přesto je jejich pohled natolik silný, že se malíře zmocní, podmaní si ho a vyčerpají ho do té míry, že se sám stane svým portrétem, i když se na plátně stále potměšile usmívá portrét Rembrandtův." [13]
3. Srovnání tvorby
Nejzřetelnější rozdíl mezi obrazy je již v jejich velkosti. Jan Merta využil větší plátno, aby mohl docílit působivosti hloubky sdělení svého zážitku z dětství. Rembrandtovi pro vyjádření jeho záměru stačil menší prostor. Výraz obličeje byl dostatečně autentický a hluboký, aby menší plátno zachytilo vše potřebné. Technika použitá malíři odpovídá době, ve které díla vznikala. Zásadní rozdíl můžeme pozorovat v barevném spektru, která jsou na obrazech využita. Ačkoliv i Jan Merta zvolil pro zachycení obličeje světlé tóny, jako to udělal již sám Rembrandt, pojal pozadí a oděv v pastelových tónech, tmavou barvu, tak charakteristickou pro Rembrandtovy obrazy, vytvářející dojem šerosvitu, u něj však nenalezneme. Hru světla a temnoty zde nahrazuje hra barev. Červená, oranžová, žlutá, šedá, zelenkavě tyrkysová...to jsou tóny, ze kterých Rembrandt vystupuje. Nic takového v 17. století nebylo tímto způsobem presentováno. Merta se ve své malbě pohybuje na hranici abstrakce, oproti dokonalému Rembrandtovi, který neopomíná jediný detail.
Ačkoliv oba obrazy působí odlišným dojmem, při bližším zkoumání však nalézáme i styčné plochy obou autorů. Každý z nich nutí pozorovatele k aktivní účasti. V jejich díle je neustálá snaha přesahovat vlastní hranice, hluboká touha po sebevyjádření technikou používanou v dané době a snaha překonat maximum, tj. touha či spíše vnitřní potřeba vtisknout do plátna autentický prožitek. Z Rembrandtova obrazu cítíme muže, který před námi ožívá. Merta ve svém Autoportrétu podle Rembrandta vyjádřil reakci pozorovatele na Rembrandtovo dílo svým autentickým způsobem. Propojil autoportrét se svým vnitřním prožitkem sděleným moderní formou.
Závěr
Práce definuje charakteristické znaky Rembrandtova autoportrétu včetně jeho působení na diváka a srovnává je s Mertovým obrazem, který je niternou reakcí na Rembrandtův autoportrét. Zároveň vznikla jako připomínka Rembrandtovy jedinečnosti a jeho odkazu dnešním umělcům. Je to již 350 let od jeho úmrtí a jeho mistrovství oceňují dnešní generace více než ty předchozí. Malíř šel ve svých dílech hluboce za svým jedinečným autentickým vyjádřením, které jej odlišovalo od autorů své doby. Tím si vysloužil uznání i nelibost mnohých současníků. Vymykal se svým pojetím a hrou světla a stínů. Chtěl být pravdivý a co nejblíže přírodě. Nehledal krásno pro krásu samu, raději dal přednost hluboké upřímnosti života. Neskrýval bolest a ošklivost. Ukazoval ji světu. V jeho obrazech bylo místo pro vše, co prožíval a co život přinášel. Nechtěl světu ukazovat jen krásné tváře, ale i vrásky a ošklivost. Sebevyjádření pro něj bylo tak zásadní, že si raději ponechal rozdělaný obraz, než aby jej předělal dle představ svého objednatele. Takový byl Rembrandt.
I v Mertově díle cítíme hlubokou touhu po pravdivosti a niterné výpovědi. Prostředky, které k tomu využívá, jsou na hraně abstraktnosti. Nedokončená místa dávají prostor divákově představivosti a nutí nás hledat odpověď. Stejně tak je i jeho Autoportrét podle Rembrandta způsobem, jakým sdílí s veřejností hloubku svého prožitku z dětství a přenáší tím své pocity na diváka. Ačkoliv oba malují totéž jiným způsobem, spojuje je hloubka, s níž se dotýkají našeho nitra. Každý jiným svým osobitě jedinečným způsobem zachycuje stejný autoportrét, aby zprostředkovali divákovi niterní zážitek. Přítmí šerosvitu je v hlubokém kontrastu k barevné variaci moderního Mertova pojetí. Dokonalost Rembrandtovy techniky zpracování se zásadním způsobem odlišuje, hloubka prožitku zůstává.
Seznam použité literatury
BOCKEMUHL, Michael. Rembrandt: Tajemství odhalené formy: 1.vyd. Praha: Slovart, 2003. 96s. ISBN 3-8228-2853.
FORTY, Sandra. Rembrandt: TAJ Books International LLC 2014, 96s. ISBN 978-1-84406-328-4.
MACKOVÁ, Olga. Rembrandt: 1.vyd. Praha: Odeon 1993. 93s. ISBN 80-207-0476-0.
MULLER, Joseph-Emilie. Rembrandt: Thames and Hudson, The World of Art Library, London 1968.
PŘIBÁŇ, Jiří. Obrazy české postmoderny: 1.vyd. Praha: KANT. 142s. 2011 ISBN 978-80-7437-042-7.
SRP, Karel. Jan Merta: Obrazy 1987-1993 : [Kat. výstavy] : Galerie hl. města Prahy, Staroměst. radnice 21. září - 30. října 1993. Praha: Galerie hlavního města Prahy, 1993. ISBN 80-7010-025-7.
ŠTĚCH, Václav Vilém. Rembrandt: 1.vyd. Praha: Odeon 1966. 485s. ISBN 01-504-66-09/10.
ARPINO, Giovanni a Paolo LECALDANO. Rembrandt: 1.vyd. Praha: Odeon. 143s. 1981 ISBN 01-510-81.
JASANSKÝ, Lukáš a Martin POLÁK. Galerie - Jan Merta: 1. vyd. Praha: Galerie hl. města Prahy. 2016.155s ISBN 978-80-7010-120-9.
OUJEZDSKÝ, Karel. Malíř Jan Merta v Topičově salonu [online]. 2011 [vid. 2011-13-09]. Dostupné z https://vltava.rozhlas.cz/malir-jan-merta-v-topicove-salonu-5082387
SKŘIVÁNEK, Jan. Rembrandt Mertovýma očima [online]. 2017 [vyd. 29.11.2017]. Dostupné z https://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/rembrandt-mertovyma-ocima
PŘIBÁŇ, Jiří. V Mertových botách . [online]. [2018 vid. 2018-17-04]. Dostupné z
https://www.novinky.cz/kultura/salon/469216-jiri-priban-v-mertovych-botach.html
Obrazová příloha
Obrázek 1 - Rembrandtův autoportrét z roku 1668
Obrázek 2 - Rembrandt Mertovýma očima - autor Jan Merta
Poznámky pod čarou:
[1] MACKOVÁ, Olga. Rembrandt: 1.vyd. Praha: Odeon 1993. 93s. ISBN 80-207-0476-0.
[2] ŠTĚCH, Václav Vilém. Rembrandt: 1.vyd. Praha: Odeon 1966. 485s. ISBN 01-504-66-09/10.
[3] FORTY, Sandra. Rembrandt: TAJ Books International LLC 2014, 96s. ISBN 978-1-84406-328-4.
[4] MULLER, Joseph-Emilie. Rembrandt: Thames and Hudson, The World of Art Library, London 1968.
[5] MACKOVÁ, Olga. Rembrandt: 1.vyd. Praha: Odeon 1993. 5s. ISBN 80-207-0476-0.
[6] BOCKEMUHL, Michael. Rembrandt: Tajemství odhalené formy: 1.vyd. Praha: Slovart, 2003. 9s. ISBN 3-8228-2853.
[7] MACKOVÁ, Olga. Rembrandt: 1.vyd. Praha: Odeon 1993. 93s. ISBN 80-207-0476-0.
[8] ARPINO, Giovanni a Paolo LECALDANO. Rembrandt: 1.vyd. Praha: Odeon. 11s. 1981 ISBN 01-510-81.
[9] ARPINO, Giovanni a Paolo LECALDANO. Rembrandt: 1.vyd. Praha: Odeon. 9s. 1981 ISBN 01-510-81.
[10] OUJEZDSKÝ, Karel [online]. 2011 [vid. 2011-13-09]. Dostupné z https://vltava.rozhlas.cz/malir-jan-merta-v-topicove-salonu-5082387
[11] JASANSKÝ, Lukáš a Martin POLÁK. Galerie - Jan Merta: 1. vyd. Praha: Galerie hl. města Prahy. 2016.155s ISBN 978-80-7010-120-9.
[12] PŘIBÁŇ, Jiří. Obrazy české postmoderny: 1.vyd. Praha: KANT. 142s. 2011 ISBN 978-80-7437-042-7.
[13] PŘIBÁŇ, Jiří. . V Mertových botách . [online]. 2018 [vid. 2018-17-04]. Dostupné z
https://www.novinky.cz/kultura/salon/469216-jiri-priban-v-mertovych-botach.htm