Umění na pomezí terapie
V dějinách moderního umění se stále častěji setkáváme se snahami umělců vyjádřit hloubku svého nitra, sdělit pocity či reflektovat problémy současné doby. Ano... umění může být odrazem všech těchto citových hnutí. Umělci jsou známí pro své neustálé hledání něčeho, co by je přesahovalo. Touhou zachytit ve svých dílech neuchopitelné... Zde se však ptám? Je rolí umění burcovat a předávat divákům své emoce? Je to, že divák odejde z místnosti otřesen, pln dojmů a z hlediska moderních umělců probuzen, cílem umění?
V čem se pak tedy nachází tenká hranice mezi tím, když člověk využije umění k terapii. Člověk utrápený životem, plný deprese a beznaděje, vyleje na papír či jiný materiál pod vedením terapeuta své emoce, které z díla jen čiší. Stejně tak expresionistický malíř v hloubi svého ateliéru hledá způsob, jak vyjádřit nevyjádřitelné... a tak návštěva výstavy takovýchto děl zanechá v divákovi hluboký pocit. Neodchází však povznesen.
Tudíž se sama sebe ptám: Co je smyslem umění? Burcovat? Probouzet? Poukazovat na problémy?
NE... v mém úhlu pohledu by touha po zachycení něčeho, co umělce přesahuje, měla být zaměřena na povznesení duše a ducha. Dílo by mělo mít pozitivní energii, vést lidi na správnou cestu a dodávat jim naději. Vezměme si jednoduchý příklad ze sochařství. K čemu je člověku v obydlí socha, která jej při každém pohledu děsí? Její energie se šíří do prostoru a nikomu na náladě nepřidá. Pokud však do prostoru umístíme dílo, ze kterého se šíří positivní energie již jeho vlastní existencí, přináší svému majiteli mnoho dobrého. Obývaný prostor získává lepší atmosféru a tím se i život obyvatel stává kvalitnější.
Nechci tímto očerňovat umělce, při zření jejichž děl cítím úzkost, kterou se jim podařilo vtěsnat do svého díla tak autenticky, že zářič této bolesti je oceňován na aukci mnohými sběrateli jako originál nevýslovné hodnoty. Liším se však v tomto s těmito zastánci výrazovosti v umění. Vyjadřování nelibých pocitů by mělo zůstat veřejnosti skryto. Ať slouží dál jako forma terapie, však nic víc to v mém úhlu pohledu není. V díle umělce by měla být vidět hloubka jeho duše, jeho lásky, pokory a poznání. Každý tvůrce by do něj měl dát to nejlepší ze sebe, aby tím povznesl svět a stal se spolutvůrcem lepší budoucnosti. Co myslíte? Není právě toto ta cesta? Již staří filozofové v antice spojovali krásu a dobro. Musím s nimi souhlasit. Možná je čas, vrátit se ke kořenům. K tomu, co již dříve fungovalo. Co jsme již zapomněli a povznést to na novou úroveň odpovídající dnešní společnosti. Každý máme na výběr. V každém z nás se skrývá dobro i zlo, záleží, co necháme skrze sebe projevit... a tak je tomu i v umění.
Věřím tomu, že umění budoucnosti bude směřovat lidi do jejich nitra. Bude povznášet duši a naplňovat lidi již svým samotným procesem. Umění má totiž zázračnou moc. Dokáže léčit. Krásná hudba i nádherný obraz dokážou pohladit po duši a vnést do našich životů mnoho dobrého.
O umění léčit hudbou věděl již sám Pythagoras. Bylo pozapomenuto, ale tato dávná moudrost jen čeká, aby byla znovu uvedena do našich životů a více využívána. Tato metoda byla do detailů propracována Mgr. Hany Antoninovou, hudební vědkyní, která vypracovala detailní systematiku práce s hudbou. Každému tónu též přiřadila barevnou vibraci, která mu odpovídá, a tak se v jednadvacátém století prolnulo poznání našich předků s novodobou metodikou, která je k dispozici všem hledajícím. Podstata této metodiky je jednoduchá. Celý vesmír zní. Vše je energie, která vibruje na určité frekvenci.... Co z toho tedy vyplývá? Volbou správných tónů či barev můžeme harmonizovat naše prostředí, léčit se a uzdravovat své okolí.
Držím vám palce,
Ilona